O zázracích - z knihy "A Miracle to Believe in" (Zázrak, v nějž můžete uvěřit) - autor B. N. Kaufman

V zadní části obrovské posluchárny nějaký mladík v zelené kombinéze chvílemi zvedal ruce a třepal jimi. Slepý muž ve druhé řadě nakláněl hlavu stranou a nastavoval jedno ucho k pódiu. Zvukař se sluchátky sotva patrnými mezi dlouhými vlasy nervózně bubnoval nohou pokaždé, když nastavoval své audio vybavení. Profesor v bezvadném obleku vášnivě potahoval ze své dýmky, usmíval se a pokyvoval hlavou. Obleky a kravaty se mísily s ponči a džínami. Má přednáška byla hrazena univerzitou, ale zváni byli všichni, koho se téma týká.

Snažil jsem se zlidštit těch devět stovek tváří tím, že jsem se vždy zaměřil na jednoho člověka, jemuž jsem své myšlenky přímo předával. Ze čtvrté řady si mě přitáhly živé oči. Jemný úsměv mě vábil z balkónu.

„Mohl byste podrobněji vysvětlit, jakou spojitost vidíte mezi životním postojem a zdravím?“ zeptala se sebevědomá sedmdesátnice.

„Možná, že nejlépe odpovím na vaši otázku,“ začal jsem, „ když se s vámi podělím o zkušenost jedné ženy.“

„Hlas se jí na druhém konci telefonu chvěl, když vyprávěla o své traumatizující návštěvě u lékaře dříve v ten den kvůli bolestem břicha a dolní části zad. Lékař jí po sérii náročných testů a rentgenových vyšetření diagnostikoval obrovský ledvinový kámen blokující močovod. Své rožhořčení a hněv soustředila na lékaře, který s ní jednal jako s „kusem masa“ a na svůj strach z operací a nemocnic. Největší část její nespokojenosti plynula ze sebeobviňování; viděla sebe samu jako špatného člověka, který poškozuje vlastní tělo nevhodnou dietou.“

„Stejně jako každému jinému jsem jí položil několik otázek ohledně její nešťastnosti. Přestože se nepodařilo odstranit všechny její strachy a soudy, během hodiny v akceptujícím prostředí odhalila a zbavila se některých svých starých přesvědčení. Výsledkem toho se její nespokojenost rozptýlila a panika zmizela.

„Teď, když máte pocit větší kontroly nad sebou a jste ve větší pohodě, co byste chtěla?“ zeptal jsem se jí.

„Chci, aby celá ta situace zmizela, prostě byla pryč,“ vyrazila ze sebe.

„Dobře,“ přitakal jsem. „Jestliže je to to, co chcete, co byste mohla udělat, abyste toho dosáhla?“

Po minutě ticha se zeptala: „Co jste říkal?“

„Neřekl jsem nic … spíš jsem se zeptal.“

Tehdy na tu otázku vůbec neodpověděla. Po skončení naší konverzace se rozhodla přečíst si o tom víc, zvláště část z jedné knihy, jež se zabývá otázkami naší osobní moci v oblasti fyzického zdraví a pohody.

O týden později se ve dveřích objevil její manžel. „Musím vám oběma říct něco velmi neuvěřitelného, co se přihodilo mé ženě. Potom, co jste s ní mluvil, byla vzhůru celou noc. Ráno potom, no, byla jiná … nebyla hysterická. Ta změna vydržela několik dní; do doby, kdy jsem ji vezl na kontrolu do nemocnice. Když vešla do ordinace, tak jakoby odstrčila lékaře a řekla,“Už jsem se o to postarala, doktore.“ A mrkla na něj. Musel bych vám vysvětlit, jak moc se to nepodobá povaze mé ženy. A je to ještě divočejší. Když se doktor vrátil s jejím novým rentgenem, porovnal ho s tím, který udělal před čtyřmi dny. Musel byste vidět jak se tvářil. Ten kámen byl pryč … ten, o kterém řekl, že nemůže projít. A nejen to, nemohl uvěřit, že močová trubice má dokonale normální vzhled. Infekce byla kompletně pryč. Pořád vrtěl hlavou a říkal, že by to trvalo týdny a bylo by třeba velkých dávek antibiotik, aby se ta infekce takhle odstranila.“

„Zázrak? Snad, je-li to slovo, které volíme pro věci, kterým nerozumíme. Ta žena nedokázala přesně vysvětlit, co se stalo, ale fenomén, o kterém později hovořila, byla změna v náhledu na její bezmoc a na odpojenost těla od její vůle.“

Náhle se dost prudce zvedla žena v kostýmku. „Vy jste očividně zběhlý ve vyprávění inspirativních historek, ale já silně pochybuji o užitečnosti vašeho 'postoje', jak tomu říkáte, a vašich metod. Ráda bych se vrátila k jinému z vašich inspirativních příběhů … o vašem synovi Raunovi. Jako matka autistického dítěte a členka Národní společnosti pro autistické děti si myslím, že váš příběh dělá medvědí službu všem rodičům stejně postižených dětí, kteří nedokázali to, co vy. Nyní jste jim přihodil na ramena další břemeno, pocit viny.“ Všechny oči se teď upíraly na onu ženu a její otevřené nepřátelství citelně změnilo náladu v posluchárně.

„Sdílením příběhu našeho syna Rauna a jeho cesty jsme se vždy snažili jen ukázat další možnosti, nikdy a žádným způsobem jsme to nemínili jako kritiku někoho jiného ani jako výčitku, že mohl se svým dítětem pracovat jinak. Každý dělá to nejlepší, co může. To, co jiní rodiče autistických dětí zvolili pro své rodiny, určitě není sníženo tím, co jsme udělali my. Některé cesty ...“

„Chcete říct,“ přerušila mě, „že jiní rodiče, kteří neseděli od rána do večera se svými dětmi v koupelně, nemilovali své děti tak, jako vy?“

„Nic takového neřekl,“ vykřikla mladá žena na balkóně.

„Nejsem si jist, že bych vůbec kdy chtěl srovnávat lidskou lásku,“ pokračoval jsem. „To, co jsme udělali, vzešlo přirozeně z našich postojů a chápání věcí. Jiní rodiče, kteří také chtějí pro své děti a pro sebe to nejlepší, mohou zvolit úplně odlišné cesty. Důvod, proč sdílíme náš příběh je, že to fungovalo pro Rauna a v různé míře i pro jiné děti, se kterými jsme pracovali.“

„A co pocit viny? Co všichni ti rodiče, kteří si budou teď myslet, že se nesnažili dost nebo že udělali špatnou věc? Nemyslíte, že tím na ně vkládáte hrozné břemeno?“

Má hlava poskakovala nahoru a dolů. Co tady vlastně dělám? Drž se věci, řekl jsem si pro sebe. „Myslím, že vina je velmi osobní záležitost. Nikdo nepřinutí jiného člověka, aby se cítil vinen. Lidé se pro ten ten pocit rozhodnou sami. Kdybych vám řekl, že jste udělala něco špatného a vy byste s tím nesouhlasila, necítila byste se kvůli tomu vinna. Jen vy sama máte moc udělat takové rozhodnutí, a to na základě vašich osobních přesvědčení. Svým komentářem, domnívám se, jste chtěla říci, abych ten příběh nevyprávěl. Pokud se ale díky němu jen jediný člověk, třeba v Des Moines nebo v Denveru, podívá na své dítě a uvědomí si, že jej může milovat snáze a svobodněji, pak kvůli tomu jednomu člověku ho stálo zato vyprávět.“

Žena s obrovským afro účesem vyskočila na nohy. „Jsem speciální pedagožka a pracuji s těžce postiženými dětmi na jedné klinice tady ve městě. Někteří z nás se nechali vaší prací ovlivnit. Tři roky jsem pracovala s malým chlapcem, který neměl žádný oční kontakt. Ten den, kdy jsem dočetla vaši první knihu, jsem si pomyslela … Ježíši, to je tak jednoduché, až je to hloupé. Příští den jsem přišla do práce, zahodila všechny své knihy a materiály a jen jsem Kevina milovala a připojovala se k němu. To se stalo před třemi měsíci a jeho oční kontakt i další dovednosti se od té doby dramaticky zlepšily – za tři měsíce se toho u něj událo víc, než za ty tři roky předtím.“

Šéf oddělení psychologie se postavil. Usmál se na mě a pak promluvil velmi jemně.

„To, co jste tu přednesl, je opravdu zajímavé, jistě je to možná alternativa k existujícím postojům a terapeutickým přístupům. Nicméně, ač chápu vaše postoje a způsob uvažování při práci s druhými, znepokojuje mě, že jim chybí silnější teoretický základ. Nechci vstupovat do polemiky, raději vám položím přímou otázku, která mi vyvstává díky komentáři té dámy z publika, jež má dítě s autismem.“ Kývl hlavou směrem k ní. „Pracoval jste někdy se sebepoškozujícím dítětem?“

„Ne, nepracoval,“ odpověděl jsem.

Usmál se; malé vítězství. „Vaše metoda se zdá být použitelná pro děti jako je váš syn, které jsou klidné a uzavřené do sebe. Ale co agresivní děti? Jaký by byl váš přístup k sebepoškozujícímu dítěti?“

„Stejný jako ke kterémukoli jinému.“

„Ptám se, co byste dělal?“

„Nevím,“ řekl jsem.

„Vy nevíte. Jak můžete pomáhat ostatním, když sám nemáte pevný základ pokud jde o uchopení situací, které se liší od těch, se kterými jste se již setkal?“

„Jednou z věcí, které jsme se naučili, je zůstat otevření, důvěřovat sami sobě i dětem, se kterými pracujeme. Nemohu vám říci předem, co bych s nějakým dítětem dělal. Celá naše perspektiva začíná pozorovánám a reagováním na podněty, které nám dítě dává, naladěním se a respektováním té druhé osůbky. Neexistují pro to žádné teoretické abstrakty … každý člověk je jiný.“

„Ano, ano …“ řekl doktor Brewster netrpělivě, „ale kdyby dítě přišlo do místnosti a začalo bouchat hlavou o zeď, nechal byste ho a ještě, v souladu s vaší 'perspektivou', byste to dělal s ním?“

„Znovu říkám, že nevím. A pro mě je v pořádku, že to nevím. Mít sestavený plán dříve, než uvidím dítě, neznamená jej skutečně vidět.“

Doktor Brewster zdvihl obočí, zjevně vyvedený z rovnováhy. „Jsem člověk vědy, pane Kaufmane. A psychologie je věda, jejíž premisy jsou srozumitelné a prokazatelné. Nejspíš mluvíme každý jiným jazykem.“

„Zázraky, opět, doktore Brewstere,“ řekl jsem. „Mé zkušenosti mě naučily neomezovat se pouze na to, čemu rozumím. Být schopen něco dokázat mi říká mnoho o houževnatosti mé vlastní mysli, ale nevypovídá to nezbytně o všem, co v tom je a co by v tom mohlo být.“

Překlad V.Havelková