Jak jsem (ne)svědčila

            Také se vám někdy stalo, že jste poněkud naletěli? Já si myslela, že se mi to přihodit nemůže. Omyl.

Detaily případu vynechám, protože trestní řízení teprve začíná. Zkrátka - měla jsem jít svědčit.

Přišel den D. Naše Babu se těšila do vlaku, protože jej měla konečně vyzkoušet s asistenčním pejskem Dráčkem a zároveň v rehabilitačním kočáru. V tomto složení jsme ještě vlakem nejeli, neb poslední měsíce jsme trávili doma. Život nám totiž zkomplikovala těžká epilepsie, život ohrožující záchvaty, pro běžného člověka nepředstavitelná přecitlivělost na všechny vjemy… A také takové „drobnosti“ jako masivní úzkosti. To jsou některé důvody, proč Babu ten kočár má. Milý čtenáři, zkus si představit, kolik taková „sranda“ váží, bude to důležité někde v další části článku. Takže si to shrňme: Babu – patnáctiletá slečna, tudíž s váhou i mírami dospělé ženy. Kočár cca 20 kg. Plus potřeby, které s sebou vozíme. Inu, je to něco kolem metráku. Což by nebyl problém, kdyby…

Vyrazili jsme. Cesta naším městečkem k nádraží je pohodová. Na chodníky se dá slušně najet (pravda, my máme výhodu, že máme teréňák, kamarád na elektrickém vozíku na tom nedávno byl hůř). Naše malé nádraží je pro nás úplná pohoda, jsou tam totiž klasické nájezdy v podchodu. Zlatá věc! Dlouhý, široký, pozvolný nájezd v bezpečném místě. Zdálo by se to jako samozřejmost. Není. Ve vedlejším, větším městě jsou výtahy. Ovšem asi pro trpaslíky. Nejen, že jsme se tam nevešli my s naším dlouhým kočárem. Tam se nemá šanci vejít ani kočár normální, sourozenecký… pro dvojčata… nebo třeba kolo. No nic, tak se dívám kolem sebe, kudy pojedeme. V tu chvíli si říkám: „To tu jako fakt NENÍ normální nájezd? No, není. 

Jeden cestující mi říká, že zajde za výpravčím, ať nás pustí chodníčkem přes koleje (kde jsou zátarasy uzavřené visacím zámkem). Pánovi děkuji, za chvíli na mě mává výpravčí, ať jdeme. Gestem děkuji i jemu, jdu a automaticky počítám s tím, že nám někdo jde odemknout. A čekám… a čekám… Pan výpravčí asi neviděl, že je zamčeno. Odchytávám tedy drážního dělníka, vysvětluji, on přivolává kolegy. Nakonec jsou tam s námi tři. A koumají, co teď. Já mezitím uklidňuji dceru, která nesnáší změny a jde do velké úzkosti. Já musím zůstat v klidu, a tak si dělám i srandu. Pánové nemají klíče. Proto koumají. Ptají se, kolik ten kočár s dcerou váží. No, chlapci, metrák. Oni se domluví, že kočár nadzvednou a přenesou. Já: „Pánové, to nedáte.“ Oni: „Dáme.“ Nedali. Tak co teď. Mezitím volám na policii a vysvětluji, proč se zdržíme. Naštěstí jsou v pohodě. Ale začínám být nervózní, protože dcera, která zrovna má své dny, hlásí, že nutně potřebuje na WC. K tomu se dokola ptá, jaké svítidlo tam je a zda na ni nebude koukat. Ano, bojí se některých svítidel. Jo, taky se ptá, zda není na fotobuňku a zda nezhasne. Ujišťuji, že ne. Mimochodem, i toto si zapamatujte. Pánové se mezitím rozhodli, že zámek přeříznou. Flexou. Já zas nastupuji s větou: „Pánové, to nedáme. Dcera nedá ten hluk.“ Chlapci to ale vymysleli. Donesli velké kladivo a po asi dvaceti minutách tlučení jsme byli osvobozeni. Jak jsme tak jeli s tím velkým kočárem kolem chudáka zpoceného pána tou brankou, znělo mi v uších: „Jede kráááál, jede kráááál…“

Šup rychle přes chodníček na kolejích, doprovázeni jedním z drážních dělníků. Musím zdůraznit, že byli vážně skvělí, dělali co mohli, byli fajn.

Jsme tedy v hale a míříme k WC. Při jeho otevírání si už opravdu začínám zpívat: „Promovaníííí inženýýýýři…“ Důvod: Dveře na WC. Jako opravdu myslí někdo vážně to, že na WC pro HANDICAPOVANÉ vyprojektuje sakra těžké samouzavírací dveře, které člověka prostě praští?

Hurá, zvládli jsme to. Nebo ne? Na WC sice je normální světlo s vypínačem, rozsvítí se… a za chvíli zhasne. A svítí jen nouzové světýlko. Uklidňuji dceru. Vlastně ne já, asistenční pejsek ji uklidňuje. Dcera si bere na hlavu moji čelovku. Ještě že jsme vybaveni a umíme si poradit. Jo, dcera je skvělá, neskutečně se snaží bojovat se svými démony. Co se jí ale v tu chvíli odehrává v hlavě, to je rovno peklu. 

Otvírám ty těžké dveře (které by mimochodem dcera se svým svalovým onemocněním atd. otevřít prostě nezvládla) a jedeme vstříc svědectví na policii.

Dojedeme tam a zjišťuji, že ani u nich se do výtahu nevejdeme. Takže opět volám. Ochotný pan policista nám chce poslat kolegy, kteří by prý dceru v kočáru vynesli. Opět říkám tu větu: „Pánové, to nedáte, je to metrák.“ Jde k nám tedy policistka, která nás má na starost. Velmi milá a laskavá. Vymyslela parádní řešení, příjemné a schůdné pro všechny. Pánové kolegové dojedou k nám domů. Slečna policistka byla opravdu úžasná, ještě nás i politovala, že zpět půjdeme asi v dešti. Taky si hezky povídala s dcerou, která z ní vymámila křestní jméno a řekla slečně policistce, že je kočka.

Tolik změn, to už je taková ta fáze, kdy dceři nabídnu fakt velkou odměnu. Takže hračkářství. Peněženka pláče, srdce plesá, Babu se raduje. Ale já už jsem v tu chvíli na konci sil fyzických, a tak se domlouváme, že zajdeme někam na oběd. Na lavičku si totiž sednout nelze, vzhledem k tomu, že fakt pršelo.

Terasa u restaurace. A kurnik, i tady jsou dva schůdky. Tam s kočárem prostě nezajedu. Takže Babu musela zvládnout to, že jsme kočár zaparkovali u terasy, ona přešla pár kroků a sedli jsme si hned na kraji. Ovšem nebylo to jen tak. Pokud by v té restauraci bylo křičící dítě nebo cizí pes, nemohli bychom tam.

Cestou zpět jsme šli už raději pěšky (tedy já, Babu pochopitelně v kočáru). Ale nedpustila jsem si menší kontrolu. Zkusila jsem se podívat, jak zajíždí autobusy do zastávek. Inu, hlavně, že máme busy nízkopodlažní. Ale když staví metr od zastávky, tedy i od chodníku… Jak se asi do takového autobusu najíždí s kočárem či vozíkem. Ano, je tam plošina. Ale nešlo by někdy, že by si kočárkář nemusel říkat o pomoc?

Myslíte, že je to vše? Ne. To bychom nebyli my, abychom to ještě něčím nezavršili. Cestou zpět jsme totiž kolem kočáru najeli na chodníku do psího… víte čeho.

Lidskosti, empatii a rozumu zdar!

Poznámka - dcera mi dala svolení ke sdílení příběhu i osobních detailů. 

Více článků na téma život s autismem a dalšími handicapy si můžete přečíst na blogu Google či iDnes.